Před odjezdem

To bylo tak…

Jednoho krásného dne – myslím, že počasí tehdy zrovna nebylo nic moc, ale i tak – nám byly oficiálně oznámeny dvě zprávy. Jak už to bývá, jedna byla dobrá, druhá špatná. Tou dobrou bylo stručně řečeno to, že náš sbor pojede do Španělska. Tou špatnou se stala informace, že z našeho početného seskupení pojede do ciziny jen dvacet lidí. A co teď s tím, že?

Řeklo by se: „No tak pojedou ti nejlepší!“ Dobrá, ale kdo to je? Nakonec bylo přece jen rozhodnuto – Španělsko uvidí ti, kdo dochází do sboru nejčastěji. Tímto pomyslným sítem nakonec skutečně propadlo jen těch 20 elitních zpěváků, kteří se našeho desetidenního „výletu“ zúčastní.

A začali jsme pracovat. Překlad textů o Gustavu Mahlerovi pro zvýšení povědomí o tomto česko-rakouském skladateli mezi Španěly, secvičení tanečního vystoupení, díky němuž by se našim budoucím španělským přátelům rozšířily obzory v oblasti znalostí o Horácku, zpěv nových i starých písní od českých autorů, jednotlivé české skladby na nejrůznější hudební nástroje a v neposlední řadě také určení těch, kteří budou celé dění pečlivě sledovat a podají o něm podrobnou zprávu.

 

28. únor – sobota

Už je to tady! Stojíme před školou, každý obtěžkaný nejméně jedním kufrem a příručním zavazadlem, a čekáme na chvíli, kdy celí šťastní opustíme své rodiny, své přátele, své město a za několik hodin i celý náš stát.

Pokud se nemýlím, proběhly všechny náležitosti, jako jsou cesta do Prahy, odbavení i nastoupení do letadla, bez nejmenších problémů. Let byl klidný, stejně jako půlhodinová zastávka na mnichovském letišti určená zejména na dočerpání sil před dalším delším letem do hlavního města Španělské monarchie. V autobuse mířícím do Lermy, španělského městečka, ve kterém jsme měli strávit následujících deset dní, se při improvizovaném spontánním muzicírování nemálo projevovaly naše hudební buňky. Možná i proto byli někteří z nás cestou vyčerpaní až na dno svých možností.

Rodiny, kterým jsme byli přiděleni, si nás v mžiku přivlastnily. Než jsem se rozkoukal, seděl jsem u stolu v kuchyni jednoho lermského domu a přede mnou stál talíř s večeří. V naší komunikaci byla zatím určitá jazyková i vztahová bariéra, ale i to se mělo brzy změnit, zejména potom, co jsme si s několika španělskými a českými přáteli vyrazili na večerní procházku Lermou.

 

1. březen – neděle

Den po příjezdu jsme byli vhozeni do víru toho pravého dobrodružství. Však den s našimi španělskými rodinami byl snad jedinou příležitostí, jak správně potkat španělskou kulturu!

 

2. března – pondělí

Ráno jsme se dostavili do školy o půl hodiny později, než je zvykem v českých končinách. Jiný kraj, jiný mrav. Toto přísloví se mělo během našeho pobytu potvrdit ještě mnohokrát. Ale teď se vraťme k vyprávění o škole. Milá paní ředitelka Mercedes nás provedla po škole a ukázala nám kromě běžných učeben například také místní tělocvičnu, učebnu informatiky nebo laboratoře přírodovědných a technických předmětů.

Následoval odchod do koncertní síně La Piedad a zkouška všech čísel, ať už sborových, sólových nebo tanečních, se kterými jsme se měli pochlubit na středečním vystoupení. Vše postupovalo podle plánu a možná snad dokonce ještě lépe. Brzy se náš soubor rozdělil na dvě části – zavilé hudebníky (a zejména tanečníky), kteří zůstali v La Piedad a dále zkoušeli, a možná ještě zavilejší hudební nadšence, kteří se přesunuli zpět do školy a navštívili velice zajímavou hodinu hudební výchovy vedenou paní učitelkou Elenou Caramanzana. Skupina, která zůstala v koncertní síni, se vrátila ke škole právě ve chvíli, kdy naši španělští přátelé končili se svou obvyklou denní výukou. Čtenář nechť posoudí, kdo prožil lepší dopoledne.

Po obědě nás autobus zavezl do malebné španělské vesničky Quintanilla del Agua, kde jsme měli vystoupit v místním skanzenu Museo Yáñez. Neotáleli jsme a po příjemné prohlídce, kterou vedl sám autor tohoto monumentálního díla, jsme začali procvičovat náš bohatý repertoár. Po nějaké době už jsme jen toužebně očekávali příchod publika. Nemohu říci, že by se nám vystoupení nepovedlo, jen židlička u klavíru byla poněkud nižší, než jsem očekával. U španělských diváků však mělo celé naše pásmo skládající se ze zpěvu, hry na hudební nástroje a předvádění horáckých tanců nevídaný úspěch a v budoucnu jsme byli nuceni některá jeho výrazná čísla častokrát opakovat.

 

3. března – úterý

Následuje den plný hudby. A to doslova! Začalo to kolem deváté hodiny, kdy jsme po dlouhé cestě autobusem dorazili k rodnému domu Antonia de Cabezóna, významného varhanního mistra šestnáctého století. Přestože se dnes jedná již jen o ruinu původní budovy, zážitek to byl velice silný. A když jsme po cestě zpátky k autobusu natrefili na kostel, neodolali jsme a museli jsme jít dovnitř a zazpívat některé naše oblíbené kusy ze sborového repertoáru.

Další naší zastávkou byla návštěva varhanní dílny v městečku Torquemada, což byl alespoň pro mě velice výrazný zážitek. S tímto majestátním nástrojem jsme se ovšem ten den nesetkali naposledy! Naše cesta mířila do Palencie, kde nám po prohlídce konzervatoře byly mimo jiné předvedeny i varhanní kusy z pera již dříve zmíněného mistra Antonia na nástroj z dílny, kterou jsme měli tu čest navštívit dopoledne.

Poté přišel na řadu Burgos a tamní katedrála, kde jsme měli možnost vidět varhany, na nichž nás zaujala zejména tzv. trompetería de batalla, horizontální píšťaly, které u nás nemáme téměř šanci spatřit, zatímco ve Španělsku jsou naprosto běžné. Prohlídka tohoto skvostu z dob Antonia de Cabezóna v nás zanechala hluboký zážitek zejména proto, že nám bylo dovoleno si zde zazpívat několik našich čísel.

 

4. března – středa

Náš den D nadešel! Dopoledne začalo krásným slunečným počasím a zároveň návštěvou lermské radnice, kde jsme byli oficiálně přivítáni milým panem starostou. Dále jsme byli provedeni po městě, mimo jiné jsme zašli i do místního kostela Colegiata de San Pedro, kde jsme si všichni krásně zazpívali.

Přestávka po obědě byla tento den poněkud delší, nejspíše byla určena k co nejdůkladnější přípravě na tolik očekávaný velký koncert. A nutno říct, že jsme ji opravdu využili.

A už je to tady! Koncert, který jsme všichni tak toužebně očekávali. Na programu byla kromě zpěvu našeho sboru také ukázka tradičních horáckých tanců a v neposlední řadě sólová čísla našich hudebníků. Snad ani nemusím říkat, jak jsem byl nervózní před tak důležitým vystoupením. A řekněme si popravdě, kdo by nebyl? Poslední generálka ale zřejmě dodala všem potřebnou jistotu a koncert měl takový úspěch, že na něj budeme my i naši španělští přátelé, kteří tam tou dobou byli s námi, ještě dlouho vzpomínat.

 

5. března – čtvrtek

Druhou půli našeho desetidenního pobytu otevřely dvě přednášky o Gustavu Mahlerovi určené španělským studentům. Přednášky byly prováděny v angličtině, kteréhožto úkolu se bravurně zhostila Eliška Petříková. Nutno ovšem poznamenat, že ani ostatní členové naší výpravy nezůstali pozadu a odprezentovali Mahlerův život nejen v angličtině, ale i ve španělštině, což Španělé přijali s potěšením. Dalo by se možná dokonce říci, že byli naší přednáškou doslova nadšeni, soudě podle ne příliš nadšeného výrazu, když opouštěli knihovnu, kde přednáška probíhala. (Opět nechávám na uvážení čtenáře, zda to náhodou nebylo jen kvůli tomu, že museli zpět na vyučování.) Za naše výkony a odvahu vydat se do cizí neznámé země jsme dostali ocenění v podobě certifikátu, který nám bude navždy připomínat chvíle zde prožité.

A odpoledne výlet do Covarrubias. Vesnice je to pěkná, i kostel, ve kterém jsme byli a měli tu čest si v něm zazpívat, byl nádherný a nesmím zapomenout ani na skvělý výkon našeho milého průvodce Daría, který před několika lety studoval i na našem Jihlavském gymnáziu, a který celé prohlídce dodal tu správnou příchuť dokonalosti. Zvláště po tom, co jsme měli nejdůležitější část pobytu – včerejší vystoupení – za sebou.

Po návratu do Lermy následovalo setkání českých studentů v našem oblíbeném baru Capri, kde už jsme trávili i některé předchozí večery. Jelikož mě ale poměrně brzy přemohla únava, nemohu o této akci podat přesnější zprávy.

 

6. března – pátek

Poslední pracovní den v týdnu jsme započali návštěvou domova důchodců ve vesnici Villalmanzo a koncertem v této budově. I přes nepříliš příznivé podmínky, které zcela neodpovídaly našim obvyklým standardům, se podařilo koncert s velkým úspěchem realizovat. Nutno říci, že staří lidé jsou velmi vděční posluchači!

Druhou půlku tohoto dne jsme pokračovali v rozšiřování povědomí o Gustavu Mahlerovi, tentokrát v řadách rodičů studentů, kteří už naši přednášku slyšeli den předtím.

Poté jsme se rozešli do lermských ulic. Neoficiální koncert několika našich hudebníků přilákal nemálo malých posluchačů, kteří námi byli doslova nadšeni a dožadovali se dokonce našich autogramů, které jsme jim s potěšením rozdávali.

Následovala návštěva na zkoušce lermského orchestru fungujícího při ZUŠ v Lermě. Byl to, pravda, velice zajímavý zážitek. Po skončení zkoušky jsme si dokonce v budově ZUŠ zazpívali a vyzkoušeli tamější nádhernou akustiku. Poté následovala večeře v jednom nejmenovaném podniku – nejmenovaném proto, že si už nepamatuji jeho jméno – a noční procházka, tentokrát ale trochu zkalená vidinou našeho brzkého odletu, který se nezadržitelně blížil.

 

7. března – sobota

Naše tiché modlitby volající po odpočinku byly dnes konečně vyslyšeny. I nejlepší hudebník si potřebuje někdy oddechnout, nebo snad ne? A jelikož naše hudební sdružení přemýšlí jako jeden muž (nebo žena, to ponechám na čtenáři), jednomyslně jsme se shodli na tom, že je nejvyšší čas utratit naše kapesné, a to jak jinak než za cestu do hlavního města Španělského království.

 

8. března – neděle

V neděli přišla v našem programu na řadu nejsvátečnější událost – zpívání v kostele kláštera Santo Domingo de Silos. Nejdříve jsme si prohlédli pro veřejnost určené interiéry benediktinského (nikoli dominikánského, jak by snad mohl napovídat název) kláštera a potom už přišla hudební složka dne. Poté, co jsme si vyslechli zpěv tamních mnichů, jsme přišli na řadu my. Na první pohled naprosto nemyslitelná skutečnost, za jejíž uskutečnění musíme poděkovat zejména Adolfovi a opatovi kláštera. Nevím, jak mým spoluzpěvákům, ale mně osobně, když jsme nastupovali, běhal mráz po zádech.

Poté jsme odjeli do Burgosu, kde jsme si mimo jiné prohlédli nádherný kartuziánský klášter Cartuja de Miraflores, kde jsme mimo jiné skvosty spatřili také tzv. cantorales, zpěvníky, v nichž jsou ručně na pergamenu zapsané žalmy a další skladby včetně notového záznamu. Kromě prohlídky kláštera byl ale nejdůležitějším bodem programu oběd. Kdo by se po tak úžasném zážitku, jakým zpěv v klášteře nezpochybnitelně byl, nenajedl, že?

Večer. Pokusili jsme se zapomenout na zítřejší odjezd, na to, že je to naše poslední večeře. Tančili jsme polku, dokonce jsme se ji pokusili naučit i Španěly, zpívali písně oblíbené námi i našimi španělskými přáteli, pojídali nejrůznější španělské speciality… zkrátka večer, na který se jen tak nezapomíná.

I přesto nás ale všechny čekalo balení kufrů, pro mnohé snad nejnepříjemnější věc na celém pobytu. Chvíle, kdy se člověk musí rozloučit se vším, co tady prožil a připravit se na v myšlenkách již tolikrát oddalovaný odjezd domů.

 

9. března – pondělí

Poslední den. Při loučení s našimi přáteli bylo prolito nemálo českých i španělských slz. Co naplat, jednou musí všechno skončit! Nastoupili jsme do autobusu a rozjeli se směrem k Madridu, který byl prvním stupněm naší cesty do vlasti.

Jako první den, cesta, odbavení i let proběhly bez problémů. Jediné, v čem bylo přistání v Praze jiné, bylo několik poškozených kufrů a pocit, že jsme doma. Zajímavá kombinace…

Ten pocit, kdy jsme kolem sebe znovu slyšeli češtinu, snad nemusím vysvětlovat. Kdo zažil, rozumí mi, kdo nezažil, stejně nepochopí. Rozjeli jsme se tedy vstříc novým dobrodružstvím, tentokrát v naší vlasti.

 

Co říci závěrem? Nejvhodnější by snad bylo v první řadě poděkovat našemu odbornému dozoru a doprovodu, jmenovitě Barboře Voldřichové, Dagmar Němečkové a Elišce Vyhnálkové. Proč nás i přes pádné důvody, které k tomu leckdy měly, nezabily, mi nejspíše zůstane navždy utajeno. A co se týče samotného pobytu ve Španělsku, řekl bych k tomu snad jen tolik, že když nic jiného, byl náš pobyt v tomto divukrásném státě minimálně cennou zkušeností. Nová země, nová kultura, nové zážitky a hlavně noví lidé, na které doufám nikdy nezapomenu.

 

 

 Jiří Frantál